O litoměřické nemocnici

Navštivte nemocnici pomocí virtuální prohlídky

Historie nemocnice

Litoměřice - kdysi krajské město, ležící na úpatí Českého Středohoří v úrodné krajině, které bývalo centrem státní správy Severních Čech mnoho století, se chovalo ke zdraví svých občanů poměrně skoupě až netečně. První špitály, které ve městě vznikly, byly institucemi církevními, byly jen malé pro pár nemocných a to převážně jen takových, o které se nestaral nikdo. První větší městská nemocnice vznikla v 80. letech 19. století přestavbou jezdeckých kasáren na ústav, kde byl zřízen monoprimariát a byly zde léčeni litoměřičtí občané velmi prostými způsoby. Pro ilustraci lze ukázat na „péči města, na příklad při opatření rtg přístroje, který byl zakoupen v r.1904, ale protože se již nenašly prostředky pro obnovu elektrických článků - byl přístroj zakrátko prodán." Úroveň nemocnice byla nevalná a monoprimariát se zde v podstatě udržel až do doby II. světové války. V době, kdy okolní města budovala již moderní ústavy - (Kladno, Ústí, Teplice, Liberec a i ostatní), fungovala v našem městě jen celkem malá městská nemocnice a potom církevní ústav s malou kapacitou a velmi střídmým vybavením, který byl spíše jen pro nemajetné, kteří nemohli zaplatit. Ani během l. republiky se poměry výrazněji nezlepšily a obyvatelé města se spíše obraceli na moderní nemocnici v Ústí n.Labem, kde již bylo zřízeno množství specializovaných oddělení.

Během II. světové války byl zabrán sociální ústav (Masarykův ústav) a byla zde zřízena nemocnice pro raněné vojáky. Teprve po válce vedení města ponechalo Masarykův ústav jako nemocnici a bylo zde vybudováno interní a potom dětské odd. Dále ze soukromé vily blíže městské nemocnice po adaptaci vznikla porodnice. V původní nemocnici bylo zřízeno oddělení chirurgické a gynekologické. Celá nemocnice byla vybavena jedním operačním sálem, kde operovali chirurgové a gynekologové a byly zde prováděny všechny výkony - od operací kostí, břicha, až po výkony tzv. nečisté - urologické, operace gangren, hnisavých procesů apod. Úroveň se podstatně zvýšila díky neobyčejně obětavé práce tehdejších primařů - hlavně Dr. Špeliny, Dr. Hartmana, Dr. Tuttera, Dr. Krondla, kteří se po válce snažili uvést zdravotní úroveň litoměřické nemocnice aspoň na srovnatelný stav s okolními městy. V roce 1961 bylo otevřeno lůžkové odd. pro nemocnici krční, uší a nosní s kapacitou kolem 40 lůžek pod vedením Dr. Lukeše.

Již po válce ale bylo jasné, že stav nemocnice není odpovídající potřebám moderní medicíny, a proto bylo rozhodnuto, že bude postavena nová nemocnice za Litoměřicemi, směrem k Žitenicím, která bude soustřeďovat péči i prostředky pro celý okres. V roce 1946 byl položen základní kámen za přítomnosti tehdejšího ministra zdravotnictví MUDr. Procházky a ing.arch. Josef Syka vypracoval urbanistickou studii nové nemocnice. Díky politickým událostem v roce 1948 se se stavbou nezačalo a staré nemocnice zůstaly. Přešly na stát a byly začleněny do systému OÚNZ okresu Litoměřice. Byly provedeny celkem nevelké organizační úpravy, takže v r. 1960 vzniklo Rtg oddělení a kolem roku 1965 Oddělení klinické biochemie, vše však v prostorách staré nemocnice, které naprosto nevyhovovaly ani svojí rozlohou ani svým vybavením.

Během 60. a 70. let se nic podstatného nestalo, v r. 1968 byla zřízena adaptací v budově interny jakási jednotka intenzivní péče - převážně koronární. Budovy ale stárly, objevovaly se stále častější havarie (topení, kanalizace, vodovodní instalace), takže občas muselo být některé oddělení zavřeno, aby se alespoň dalo adaptovat to, co bylo nutné k provozu. Proto začátkem 7O. let, po několika kontrolách Ministerstva zdravotnictví, které uznaly litoměřickou nemocnici jako jednu z nejhorších v celé republice, bylo rozhodnuto, že by měla být postavena nemocnice nová.

Projekce byla svěřena Státnímu projekčnímu ústavu a byla vypracována první studie, která byla zmenšeninou nemocnice ve finském Tampere. Jednalo se o 11-ti patrový monoblok, který byl projektován poměrně honosně, ale bohužel se nenašly finanční prostředky ve státním rozpočtu, proto bylo od dalších projektových prací a stavby ustoupeno. Na četné intervence představitelů okresu a ředitelství OÚNZ vláda konečně rozhodla,že by se nemocnice postavit mohla, ale po částech, aby náklady byly rozloženy do několika pětiletek.

Mezi místními představiteli se ozvaly hlasy, které odmítaly toto řešení s tím, že se požaduje stavba jednorázově celé nemocnice. Zdálo se, že stavba bude opět odsunuta, ale skoro již havarijní stav budov stávající nemocnice přinutily představetele k dalšímu jednání. Je zásluhou Dr. Čumrdy - tehdejšího ředitele OÚNZ, že přesvědčil odpovědné funkcionáře, lékaře a nakonec i úředníky na ministerstvu, že stavba je nutná. a že Litoměřice přistupují na to, že se bude stavět postupně po pavilonech. Bylo nutno sehnat přes 20 doporučení, Dr. Čumrda nesčetněkrát musel jet jednat do Prahy, sehnali se funkcionáři, kteří podpořili stavbu (ministr Svatopluk Potáč a jiní), takže nakonec bylo rozhodnuto, že stavba bude rozdělena do 3-4 etap, v první bude postavena budova interny a kuchyně, ve druhé komplement a gynekologie, ve třetí chirurgie a ev. poliklinika. Projekci vypracoval Zdravoprojekt pod vedením ing. architekta Černinského a stavba započala. Stavební firma (Pozemní stavby) začala se stavbou interny novou metodou, při které byl v podstatě ulit skelet z betonu. Nebyla ale zkušenost, stavba se velice protahovala, na čas byla zastavena, protože nebylo jisté, zda hlavice, které tvořily části stropu jsou dosti pevné, takže interní pavilon se stavěl 10 let. Spolu s kuchyní byl otevřen pro pacienty v listopadu 1985. Interna měla celkem 200 lůžek, byla rozdělena do 2 primariátů (MUDr. Henke a MUDr. Widenhoffer) - interna fungovala pro celý tehdejší litoměřický okres tedy i pro oblast Roudnice nad Labem - asi pro 120 000 obyvatel.

Po dokončení interního pavilonu započala stavba komplementu (t.j. rtg odd., centrálních laboratoří, sterilizace, ředitelství nemocnice a jídelny zaměstnanců s některými pomocnými provozy) a pavilonu gynekologie. Tyto budovy byly postaveny během 3 let. Gynekologický pavilon byl opět projektován pro celý okres. V roce 1989 ale politické změny v našem státě změnily koncepci celkového pohledu na nemocnice a proto nedošlo ke zrušení nemocnice v Roudnici, jak bylo zamýšleno, ale naopak zde bylo znovu otevřeno interní odd. a gynekologické odd. zrušeno nebylo. OÚNZ se rozpadl, byla provedena delimitace zařízení a část prostředků, které měly být použity v litoměřické nemocnici byla převedena do Roudnice. Bylo reálné nebezpečí, že se již nepodaří dokončit stavbu nemocnice - hlavně chirurgického pavilonu, ale rozhodnutím Mininsterstva zdravotnictví se podařilo za přispění okresu Litoměřice získat peníze a stavbu chirugického pavilonu realizovat v letech 1995-1997.

Tím byla stavba v podstatě dokončena, z původního projektu se nepodařilo realizovat budovu patologie a hlavně polikliniky. Zde měla být soustředěna veškerá ambulantní péče včetně ordinací všech praktických lékařů, stomatologů, rehabilitace s bazénem, lékárna, centrální evidence, ředitelství nemocnice a další. Dostavba této budovy je v současnosti již nereálná, protože privatizací zdravotnictví již není zájem o tyto ordinace a zařízení.

Co říci závěrem: Litoměřice mají nemocnici, která je po stránce stavební na slušné úrovni a umožňuje vykonávat medicinu moderně a dobře. Aby ale dobrá úroveň mohla být zachována a dále rozvíjena, je nutná jasná zdravotnická politika státu a pojišťoven, podpora města a okolí a všech těch, kteří mají vliv na udržení sociální a zdravotní politiky nehledě na politickou příslušnost, aby spolu s odborníky-zdravotníky učinili vše, co bude pro nemocnici přínosem.

Tvůrce webu:
Tvůrce webu
Webdesign:
Webdesign
close